Podle nich stojí moderní Evropa na hodnotách, jako je naše bezbřehá tolerance a humanismus, multi-kulturalismus, genderové rovnostářství, xenofilie apod.
Toto ale nejsou skutečné hodnoty naší civilizace a naprostá většina obyvatel se s nimi neztotožňuje. Jsou to hodnoty, které se vynořily na západě v 60-tých letech s nástupem Nové levice a "kulturního marxismu", který se vyznačuje nenávistí ke všemu konzervativnímu, zejména k tradičním, etnicky homogenním národním státům v Evropě.
Pravé evropské hodnoty nejsou ty, které si před pár desetiletími vymyslelo pár neo-marxistických filozofů a intelektuálů. Pravé evropské hodnoty, na kterých stojí naše společnost, to jsou ty dlouhodobé, tisícileté hodnoty, které nás spojují s generacemi, jenž stály u zrodu naší anticko-křesťanské civilizace :
1. Obrana proti odlišným kulturám, zejména proti islámu
Podíváme-li se na posledních 2000 let naší historie, zjistíme, že po většinu této dlouhé doby Evropa nepřetržitě bojovala proti pronikání cizích kultur a ras na naše území. Zejména proti islámu.
Islám začal útočit na Evropu již roku 711, kdy začala invaze Arabů do Španělska. Evropané je netolerovali a nepovažovali za multikulturní obohacení, ale sbírali síly, aby je nakonec vyhnali zpátky do Afriky, kam patří.
Po osvobození Španělska začala dlouhá staletí bojů proti invazi Turků a Tatarů z východu. Tento boj proti islamizaci trval až do 19. století, kdy se většina národů na Balkáně a v Řecku osvobodila od muslimské nadvlády a dozníval ještě začátkem 20. století.
Kolébkou naší civilizace je antické Řecko. Také Řekové se postavili se zbraní proti invazi cizích kultur, zejména proti Peršanům, kteří se svou multikulturní armádou chtěli dobýt evropská území.
Euro-humanisté se často odvolávají na českého krále Jiřího z Poděbrad a jeho snahy již v 15. století vybudovat sjednocené společenství evropských panovníků. Tvrdí, že tato plánovaná koalice byla předchůdkyní dnešní EU. Jenomže záměrně nezmiňují fakt, že prioritou a důvodem pro vytvoření této koalice měl být společný boj za vyhnání islámu z Evropy.
Boj proti pronikání cizích a odlišných kultur, zejména proti islámu, je evropskou hodnotou číslo jedna.
2. etnocentrismus a rasová identita
Etnocentrismus je víra v naší kulturu a přesvědčení, že náš pohled na svět, naše kultura a historie vynikají nad těmi cizími. V evropské civilizaci má etnocentrismus hluboké kořeny, projevoval se už v antice, v křesťanství a výrazně ovlivňoval i moderní novověkou filozofii a vědu.
Staří Řekové právem považovali svou kulturu za nejlepší a nejvyspělejší. I přesto, že ojediněle přijímali některé cizí prvky, svou kulturu a způsob života především vyváželi. Proces helénizace cizích národů byl typický pro tehdejší dobu. Později Římské impérium posloužilo jako nástroj šíření klasické kultury, umění a obchodu do podmaněných krajů.
Když začali Evropané v 16. století objevovat a kolonizovat svět, zaváděli v koloniích evropský styl a způsob života. Zároveň s poznáváním cizích zemí si Evropané začali uvědomovat vyjímečnost naší civilizace a kulturní i rasové rozdíly, které byly většinou propastné. Velcí přírodovědci a antropologové 17. a 18. století začali rasové rozdíly studovat.
Už antičtí Řekové uvažovali v intencích etnicity a rasy. Rozlišovali na My a Oni. Dokládá to například deklarace občanů řeckých Athén, ve které ujistili Spartu, že ji podpoří ve válce s asijskými Peršany :
"Spojuje nás společná Hellénská ( řecká ) rasa, sdílíme stejnou krev a jazyk, společné bohy a oběti těmto bohům, stejně jako podobné zvyky. Zradit je by se Athéňanům vymstilo." (Hérodótos, Perské války)
Kulturní sebevědomí a etnocentrismus dominoval až do počátku 20. století, kdy jej začaly nabourávat různé názorové a pseudoumělecké proudy vzešlé z marxismu, anarchismu, homosexualismu a dekadence.
Dnešní intelektuální, umělecké a politické elity západu jsou etno-masochisté. K naší tradiční kultuře a historii mají averzi, obdivují jiné kultury, snaží se je importovat a podlézají všemu cizímu a odlišnému.
Evropané a bílí Američané dali světu víc objevů a vynálezů, než všechny ostatní rasy dohromady. Naše anticko-křesťanská kultura je z hlediska světových dějin nejvýznamnější a dosáhla v globálním měřítku nejvyššího rozmachu a vlivu. Máme právo být hrdí.
3. orientace na sílu a zdraví
Od antiky se společnost orientovala na zdravé a silné. Ideálem antické společnosti byl silný, zdravý muž a krásná, plodná žena. Kalokagathia byl antický řecký ideál harmonického souladu tělesné i duševní krásy, síly, ctnosti a statečnosti.
Orientace na sílu a zdraví se napříč staletími promítala do literatury a umění. Vzorem vždy byli hrdinové, vojevůdci, válečníci. Pro společnost středověku byl ideálem válečník, rytíř schopný vládnout zbraněmi. Ve středověké literatuře všech západoevropských národů vznikaly rytířské eposy. Oslavují statečnost v boji, víru, čest, věrnost panovníkovi a výpravy proti muslimům.
Od 19. století se ideál síly a zdraví projevoval zejména v počátcích sportu a tělesné výchovy. Stal se důležitým prvkem novodobé olympijské myšlenky. V ideové základně vlasteneckých a sportovních organizací po celém západě hrála hlavní roli čest, věrnost národu, fyzická odolnost a síla.
Ideálem dnešní, liberálně-levičácké části společnosti je nemoc, odlišnost, úchylka. Kdo je nějakým způsobem postižený, menšinový, odlišný, rychle se stává objektem zájmu mediální, umělecké a intelektuální scény.
V "prestižních" uměleckých soutěžích a na udílení různých cen nejčastěji vyhrávají díla s takzvanou sociální tématikou, kde hl. tématem jsou postižení, menšiny, imigranti, homosexuálové, pedofilové apod. Média a humanisté považují za úspěch, když jsou zachraňováni novorozenci s vážnými genetickými vadami a oslavují, když takový jedinec pak sám splodí potomky. Ve školství se prosazuje inkluze, podle níž má být každý mentálně postižený a menšinový žák ve třídě ostatními vnímán jako obohacení.
Kult odlišnosti a nemoci dnes vládne mezi intelektuálními, politickými, mediálními a zejména uměleckými elitami západu.
4. tradiční rodina
Tradiční role muže a ženy jsou dané biologickou podstatou člověka. Od antiky po současnost tu vždy dominovala tradiční rodina. Jejich převracení a nerespektování nevyhnutelně vede k deformaci jak jednotlivce, tak společnosti.
Post-moderní doba a rozmach liberálního levičáctví přinesl odklon od normální rodiny a přirozených rolí, prosazuje obcházení a nerespektování přirozených principů a zákonů.
Média jsou plná gender-rovnostářské a feministické propagandy. V každém druhém seriálu a filmu dnes figuruje drsná, emancipovaná šéfka, právnička, nebo policistka, která levou rukou složí k zemi 100kilového kriminálníka. Společnost se vlivem propagandy snaží tyto "moderní" a progresivní trendy napodobit. Dostupná je hormonální antikoncepce, umělé oplodnění a dnes už i potratové pilulky. Vše přirozené lze obejít a ignorovat.
Výsledkem těchto proti-přírodních trendů je rychlý nárůst patologických jevů. Prudce narůstá výskyt duševních poruch, v ženské populaci zejména depresí. Ženy začínají dohánět muže ve statistikách alkoholismu a užívání drog. Rychle stoupá počet nedonošených dětí, dětí s postižením a psychickými disfunkcemi. Šíří se genetické vady a choroby, společnost stárne a vymírá. Návrat k tradičním modelům a přirozeným principům je otázkou dlouhodobého přežití celé společnosti.
5. národ a národní stát
Národ je považován za produkt 19. století a nacionalismu. Ovšem národ je skupina lidí, kterou spojuje společné území, společný původ, historie, jazyk a kultura. Taková společenství ( etnika ) byla v Evropě odjakživa.
Už ve středověku naši předkové vědeli, že jsou Češi. Přesto, že náš panovník většinou vládl mnoha zemím střední Evropy, tak Češi cítili příslušnost k české společnosti a věděli, že Němci, či Italové jsou cizinci. Stejně tak Angličané věděli, že jsou Angličané a že Francouzi, či Španělé jsou pro ně cizinci a rivalové.
Evropské národy se zformovaly před více než tisíci lety a poté se organicky vyvíjely do dnešní podoby. Jejich základním atributem byla etnická a kulturní homogenita, která musí být znovu nastolena a zachována.
Etnicky a kulturně jednotný národ je zásadní hodnotou naší civilizace. Je třeba jej radikálně bránit proti snahám o jeho destrukci.
Moderna vs. postmoderna
Je třeba rozlišovat mezi moderním a post-moderním. Z civilizačního hlediska je doba moderní dobou expanze a vzestupu, kdy je společnost na vrcholu vitality a síly. V širším smyslu se dobou moderní rozumí novověk, tedy etapa počínající 16. stoletím, kdy přišla renesance, zámořské objevy a kolonizace světa.
Evropa se v této etapě nacházela zhruba od začátku 16. století, až do počátku 20. století. Během té doby se Evropa stala světovým hegemonem, centrem světové vzdělanosti, bohatství a pokroku.
Pro dobu moderní je charakteristická expanze, síla, víra v budoucnost, kulturní optimismus, víra v naší kulturní nadřazenost ( etnocentrismus), obrana proti invazi kultur cizích a odlišných, pevně dané hodnoty a vzorce žití.
Po 2. světové válce pro Evropu definitivně nastala doba úpadku. Přišla doba post-moderní. Pro tuto etapu je charakteristický celkový úpadek, degenerace politických a intelektuálních elit, ztráta vlivu ve světě, rozklad tradičních hodnot, rostoucí kulturní pesimismus a ztráta víry ve svou kulturu, rozpad identity a vymírání.
Postmoderní doba přinesla podkopávání a kritiku staletých hodnot, přirozeného řádu a univerzálních pravd. Přišla se zpochybněním optimistického pohledu na historický vývoj naší civilizace. V postmoderním myšlení nic není pevně dané, nezpochybnitelné, absolutní. Ke všemu jsou alternativy a vše se zrovnoprávňuje. Hloupost a inteligence, pravda a lež splývají v jedno.
Právě z tohoto post-moderního rozkladu a úpadku se zrodily hodnoty, které dnes dominují v západní politice a kultuře - extrémní tolerance a humanismus, multi-kulturalismus, homosexualismus, anti-rasismus, gender-feminismus, anarchismus, antifašismus a xenofilie ( preferování cizího a odlišného nad vlastním).
Závěr
Hodnoty, které dnes multikulturní levičáci a lidskoprávníci vydávají za moderní, rozhodně nejsou moderní. Jsou post-moderní.
Výplody jejich zvrácené ideologie prohlásili za evropské hodnoty a prostřednictvím médií se je snaží vnutit veřejnosti. Musíme jejich "hodnoty" rezolutně odmítat a trvat na pravých evropských hodnotách, kterými jsou národ, etnocentrismus, tradiční rodina, identita, hrdost a obrana proti invazi odlišných a nekompatibilních kultur a ras.